Libor
Marčík

Den čtvrtý

8. července 2010, ujeto 140 km

Snídani kupuji ve vietnamském supermarketu a do devíti, než otevře hospoda, sepisuji poznámky.

Prvních pár strmých srázů zdoláváme s vychladlým motorem, odpočatým řemenem a už zaučenou svalovou hmotou celkem svižně. Mohutný masiv Krušných hor opouštíme přes vesničky s porosty ohromných divokých bolševníků. Před Aší, za Hazlovem, odbočuji na Skalku s malebnými chalupami. Za Vernéřovem nás zase potrápilo stoupání, které zdoláváme nadvakrát.

     

Z Aše po „jedničce“ s kamiony opět ke křižovatce na Skalku; jelikož přijíždím z opačné strany, tak to beru vpravo. Tak by se dalo definovat základní pravidlo cestovatele, který se vydá kolem hranic proti směru hodinových ručiček: „vždy vpravo, pokud to není slepá“. Lipá, Polná s pěknými chalupami, na Klest a do zapomenuté obce Libá s krásným hradem a „stoupáním“. Krajinu plnou rybníčků křižuje čtyřproudá výpadovka na Pomezí, držím se raději za bílou čarou a po sjezdu u nádrže Skalka hoduji. Úsek obcemi Dolní a Horní Hraničná se v strmých kopcích snažím zdolat snad čtyřikrát. Několikrát se honím s rojem pštrosů, kteří se mě podél plotu snaží předběhnout.

Nepoužívané silničky končí rozoranými kotáry. Po hodině útrap to vzdávám a beru přes Dolní Pelhřimov po „jedničce“ na Waldsassen. Slapany, Nový a Starý Hrozňatov a podle mapy po výrazné žluté na Kozly a Mýtinu se snažím dostat do 20 km vzdálené Staré Vody. Za Mýtinou poslední asfalt pokládali v padesátých letech a dnes tu po něm není ani památky. Zato zde stojí značka zákazu vjezdu. Kvůli tomu jsem, bezelstně věře mapě, Doubravou s krásnými hrázděnými staveními a malovanými štíty projel třikrát. Nakonec mě domorodci navedli až přes Stebnice na chebskou výpadovku.

Už nevím jak si sednout, kostrč a kolena značně bolí, zkouším sedět na levé, pak pravé půlce, stát ve stupačkách, volně s nohama spuštěnýma, na rovinkách v záklonu, bez držení, nebo ve stylu „záchodového prkna“ (tj. na sedle s přiraženými stehny a pozadím nacházejícím se na úrovni konce zadního blatníku).

Pokračuji po okreskách přes Horní Žandov na Vysokou, odkud je nádherný pohled na Lázně Kynžvart. Trasa na Sekerské Chalupy a Tři Sekery jde nahoru a dolu malebnou krajinou s rozsáhlým novým osídlením. Žasnu, kdo mohl vyasfaltovat srázy, které se tehdy mohly využívat snad jen ke spouštění dřeva. Náhle čuchám podezřelý puch. Hlava válce, víčka a svíčka jsou kompletně zmodralé a žhnou jak rozpálená komínová roura. Ještěže má motor nesnímací hlavu, jinak by těsnění dávno vyhořelo. Kabel ke svíčce má chuť ukápnout, a možná se i tak stalo, proto ten smrad. Vyndávám kaničky z bot, abych z jedné udělal dvě menší a druhou vyvazuji kabel nad válec. Ve sjezdech chladím dekompresorem motor a maximální čtyřicítkou ladně krouhám serpentiny. S podvečerem stáčím na státovku a hurá do Plané. Příjemné starodávné městečko. Dávám si zeleninovou mísu a rekord posledních let - tři piva.

Den pátý

9. července 2010, ujeto 133 km, opět tropické vedro

Vypadá to na vydařený den, sluníčko pere už v osm. Objíždím Planou po nutných nákupech. Na horním náměstí kupuji, abych už nechyboval v mapě, silnější dvojky brýle a na spodním náměstí v železářství drátěný kartáč, misku na malování pro vykoupání řemenu v benzinu a místo hrubého štětce krátkou záchodovou štětku. Jak tak pendluji mezi náměstími budím u místních zděšení. Špinavý mouřenín na pekelném stroji, něco takového tu dlouho neviděli.

Z Plané uhýbám na Kyjov. Tady jsem se namíchnul: „co já se mám na rozbolavělých zádech tahat se zbytečnými kily“! Na plaňkový plot věším jako prezent pro bezdomovce novou zimní bundu a džíny včetně apartního opasku s „krásnou“ stříbrnou sponou, ve kterémžto jsem se akorát jednou zpotil a od té doby zbytečně tahal. Věci ze železářství jsou na cestu určitě užitečnější a ve vyprázdněném batohu si budou lebedit. Škoda dvou dnů focení, při kterých jsem si neopatrným zasouváním foťáku pohnul s nastavením a přišel o 50 snímků. Mezi nimi byla bohužel i tahle výstavka svršků.

Po pár kilometrech státovkou na Německo pokračuji vlevo po oblíbených cestách na Chodský Újezd a Žďár s třísetmetrovým převýšením. Krajina je plná březových hájků a strmých kopců. Nedá se nic dělat, když už vezu výbavičku ze železářství, tak chutě do díla. V klídku v půli kopce sundávám řemen, přeplavuji karbec a jímám benzin do vaničky. Při vyústění cesty na louku drhnu na asfaltu rozbalený řemen pečlivě hajzlštětkou a dráťákem. Je k poledni, na slunci aspoň 70°C, krásně to smrdí a jistě jsem byl zasranej až za ušima. Němčouři, kteří sem zrovna chtěli odbočit k na dohled ležícímu pomníčku předka, totiž nějak podivně zírali. Pozdravil jsem a dál se v leže věnoval bohulibé činnosti. Došlo i na zkrácení řemenu asi o 4 cm.

Celou tuto operaci si maximálně užívám. Neomezen časem (mohu jet třebas ještě měsíc), neomezen financemi (mám sebou dvacku a pokud dojde napíšu si o další), ani stresem, kterého si v živnosti za celý rok užiju ažaž. Už ani nevím kolikátého je, kolik je hodin... Jsem na čerstvém vzduchu, dobře trávím, chutná mi pivo, je mi jedno kdy a kam dojedu; má mysl se soustřeďuje právě na ten okamžik, který zrovna prožívám a je mi jedno, že někdo ve smokingu nade mnou ohrnuje nos. Svůj si utírám do hadru, který mám uvázaný na řidítkách pro všeobecnou potřebu, především na motoru. Teď zrovna dírkuju, to se musím značně soustředit, neboť se jedná o velmi delikátní operaci. Pomocí záložních hřebíčků, s nasazenými brýlemi na blízko a patrně i mírně vystrčeným jazýčkem, v prachu cesty velmi zodpovědně nožíkem rýsuji na řemenu pořadí dírek a s největší možnou přesností trefuji hranou sikovek v levačce držící hřebíček. Následně vkládám pomocí kleští spojovací pružinová očka dle „Marčíkova patentu“ a pak už jen rutinně ubírám článek řetězu a přisouvám kolo. Čepem s matičkou spojuji řemen a je hotovo. Utřu si pot do hadru a po chvíli vyjíždím na posekanou loučku, objíždím nebohé u pomníčku, abych se hbitě dostal do strmého stoupání silnice.

Nebylo to úplně ono, ale s přispěním svalů byl vrch zdolán. V pohodě si to ženeme přes Branku k jihu. Absence značení křižovatek je v tomto kraji pustém na turisty a cyklisty hrozná, pročež zastavuji až u hraniční pumpy, kde mi vysvětlují, ve kterém místě odbočit. Odpich, bravurně vytáčím oblouk a pod plným plynem zpět. „Lup“, a jsme bez výkonu, řemen zůstává na silnici ležet jak slizkej had. Trapně jej sbírám a rychle mizím po cyklisticku za horizont. Od hranice je to 5 km z kopce a mám za to, že to byl náš největší kalup (možná 60 km/hod). Brzdím až u obligátního stánku vietnamské tržnice, kde si dávám plechovku Redbulu a zvažuji, jak dál. Vezu dva náhradní řemeny, již zmiňovaný nový nevytažený a anglického „mikimauze“ s moderním silonovým středem, který je určen pro sváteční jezdce. Zvolil jsem samozřejmě standardní kožený, jiný v roce 1904 neměli. Zkracuji jej oproti původnímu raději ještě o pár centimetrů a standardně dírkuji a posouvám. Nakonec byl řemen dost pružný a extrémnímu napětí se poddal. Vyrážím s obavami, čím mě zaskočí.

Po krásný úzký asfaltce trefuji odbočku a za mírného stoupání zdolávám Jezvinec ve výšce 697 m n. m. K údolní nádrži Lučina mířím s neblahou předtuchou, že když o tolik klesnu, budu muset jistě brzy vzhůru. Odbočka do malebné krajiny směrem na Milíře toho byla důkazem. Všude voní tráva, slunce pálí, ptáci řvou - je to krása ležet polomrtvej v pangejtu a lapat po dechu. S mírným úsměvem mě míjí mladá cyklistka. To mě vzpružilo. Původně přepnutý řemen, teď už vytáhlý, zase dopínám. Napříč silnice startuji ze stojánku zakopaného na krajnici do vodorovné pozice a do svahu prudce smýkám. Podařilo se, a tak jsem pohlednou cyklistku brzy se zatroubením zase předjel já. Po deseti kilometrech je tu odbočka na Zadní Milíře, ale totálně kamenitá, raději uhýbám na Lesnou. Zapadlá obec se čtyřmi sty obyvateli, přesto i zde si Vietnamci otevřeli moderní supermarket, se vším, co jen člověka napadne. Žasnu, kde na veškeré zboží vezmou ty hrozný miliony? Dávám si šunku, sýr, energetický nápoj, kupu hroznového vína a čtvrtku melounu. Ve stínu žárného odpoledne se tu rozvalený láduju a kecám s místními „lahváčovými“ dělníky.

Oblast mezi hranicí, Tachovem a Rozvadovem je bujarou divočinou. Pravda, silnice z mé stařičké mapy jsou mnohde zarostlé a uzavřené, prakticky nikde cedulemi značené. Ve snaze zdolat ty zcela hraniční jsme u Knížecího vrchu projeli mnoha lesními stezkami. Směr na Rozvadov jen napříč zákazem, s dodatkem „pouze pro vozidla lesní správy“. Na Rozvadově se chci nechat vyfotit Vietnamkou u jejího stánku. Kývu na ni a ukazuji aparát. Stojí nehnutě s úsměvem Mony Lisy, a teprve když ji strkám foťák pod nos se slovy „tady ten čudl“ se zdá, že chápe. S nechutí mačká spoušť. Škoda, i tento snímek doplatil na přeexpozici.

Posunutím kola dávám řemen do tahu a pokračuji na Přimdu. Táhlý, čtyři kilometry dlouhý kopec zvládáme kupodivu bez přišlápnutí! Opět je tato pěkná oblast turisticky velmi chabá. Žije zde hodně cikánů, kteří když projíždím, spontánně projevují radost a něco, jistě milého, na mě pokřikují. Brzdím až v Železné u zastávky autobusu vedle nevěstince a studuji mapu. Na Karlovu Huť jedu napříč zákazem po sypané, místy travnaté cestě - na mojí mapě je značená silnice! Za Rybníkem, směrem už na několikátou Hraničnou slyším zvonit mobil. Volá manželka z Itálie, „co dělám, zda zalévám, atd.“ Přiznávám, že na seznam prací jsem se zatím nedostal, hlásím, že Peginka je v pohodě, krmí ji dcera, já se nacházím zrovna poblíž Hraničné. „Kde?“ „Za Domažlicema“, říkám. „Co že tam dělám?“ „No, vyjel jsem si trochu na Javůrkovi a pokud pánbůh dá, dostanu se domů tak za týden“. Vzala to kupodivu sportovně, ostatně, co jí zbývalo, má si kazit zbytek dovolené? Navíc zrovna teď přeci nepojedu domů sekat trávu, když tady je tak krásně!

Z Novosedel to jde pěkně z kopce lesem a pak snad 5 km po naprosté přímce vzhůru nad Chodov, ke kterému udává značka pro již nepoužívanou silničku klesání 14 %. Ale nic moc, setkal jsem se už s příkřejšími, především mám v paměti ty nahoru. Na to, jak je Chodov svým názvem tak známý, město žádná sláva. Pro dnešek končím pro veteránisty známém místě Babylon, kde domažličáci pořádají více jak 30 let pěkné akce. Hned z kraje jsou velké hotely, o kterých se domnívám, že oproti třípatrovému penzionu budou mít ceny výrazně vyšší. Obsazeno, tak se ubírám k „Praze“, kde si v recepci vystojím frontu, abych i se snídaní zaplatil pouhých 430 Kč. Za Ústím a na Hoře Sv. Šebestiána jsem platil 850! Pozoruju ubytovávající se cizince. Každý je sám a bere si jednolůžák. Jasná věc, obec plná hampejzů, tak proč nevyrazit na „výlet“. Nakládám se do vany a po mohutné večeři, opět se dvěmi pivy, jdu spát až se zavírací hodinou.

Den šestý

10. července 2010, ujeto, 154 km

Ráno vytlačuji Javůrka ze skladiště a tak jsem se rozjel, že omylem brzdím až na hranici. Mávám „holkám“ a za Folmavou na lesní cestě zkracuji řemen. Čeká mě Šumava a to bude pořádná porce!

Maxov, Všeruby, Pomezí, pak okreska na Fleky - příjemná krajina po ucházejících silnicích, vesničkami, pravda, už s málo původními staveními. Zastavuji na občerstvení v malém výcvikovém golfovém středisku a dávám se s majitelem do řeči. Jelikož jsem jeho vůbec první host, má čas a tak probíráme počítače, business a končíme u smyslu bytí. Oba žijící nějakou dobu v Ostravě jsme si v jednom náramně zanotovali. Měli tam nejlahodnější nápoj pod sluncem - ostravskou Kofolu. V učení jsem jí pil každodenně ke dvěma houskám a pokud by se mi jí nedostalo, snad bych i „vraždil“. Po čase se přestala vyrábět. Její složka, jistě obsahující nějaký oblbovák, klesla po usazení ke dnu tak, že samotná tekutina byla naprosto čirá! Tenhle chlápek se stejnými zážitky nabízel novou Kofolu ve dvaapůldecové lahvičce a nebyla zas tak špatná. Staré se však nevyrovnala.

Od Nýrska jedu až na Železnou Rudu pouze po hlavní silnici. Teprve později jsem zjistil, že jedna okreska mi unikla. Po pravici údolní nádrž Nýrsko a pak od Železné Lhoty na Hojsovu Stráž mě vítá nehorázné stoupání, se dvěma kapitálními. Ve druhém musím nabrat síly, řemen kupodivu drží, ale přehřátý motor toho má dost a slábne. Posledních 10 km ke Špičáku je už prakticky po vrstevnici. Šusem do Železné Rudy navštívit motocyklové muzeum Zdeňka Bálka. Bohužel, zrovna byl v Kašperkách, tak aspoň cvakám snímeček a v jeho zrenovovaném starém objektu si dávám dlabanec. I zde, ve výšce 900 m n. m., je ve tři odpoledne stále 29°C. Musím si mu však postěžovat: když maje ztuhlé nohy vstávám, uzemňuju se o nízké futro dveří.

Do centra Šumavy se dostávám po pěkných silnicích za značného motorkářského provozu. Cestou na Prášily, kolem Vydry na Modravu a Kvildu, jsem čtyřikrát předjel místní cyklistický autobus. Já jeho, když nakládal, on mě v kopci, vždy za oboustranného zdravení. Jinak tento úsek Šumavy nenaplnil moje očekávání. Nezajíždí li člověk do slepých cest, tak to jsou již mnohokráte projetá místa a navíc velký provoz. Takže jsem tento mohutný masiv prosvištěl velmi rychle a bez pozitivnějších emocí.

V klesání z Borové Lady do Horní Vltavice se výrazně mění ráz krajiny. Přibývá luk a listnáčů. Zase městečko plné Vietnamců, opět měním bagáž. Nakoupil jsem celé spodní prádlo, staré vyhodil. Do koše šla i záchodová štětka s kartáčem a vaničkou. Řemen nemazaný kalafunou zatím vypadá solidně, čtyřikrát dotažený drží. Když se s ním spolupracuje, což znamená nedovolit velkým plynem prokluz a raději pořádně přišlápnout, dá se s pěkně „voťapkaným“ řemenem ledacos vyjet. Přicházím s nákupem ke stroji a koukám, že si ho fotí blondýna se zaříznutýma spodkama až do konečníku. Chci ji požádat rovněž o snímeček. Krasavica u špinavého vehiklu, to by byl kontrast! Blonďatá balerína však rázně odmítá.

     

Před Strážným odbočuji vlevo do malebného kraje luk a hvozdů. Sluníčko u obzoru, cesta stále nahoru dolů až do Stožce, kde to za přejezdem lomím vlevo - velkoformátová cedule zákazu vjezdu aut a motocyklů. Dovídám se, že je to rezervace a vyhrožují velkou pokutou. Vracet se jinudy by znamenalo 50 km navíc, tak to risknu. Po osmé hodině v údolí Studené Vltavy na východním úbočí už bylo chladněji a smrákalo se. Klikatá cesta lesem v délce 15 km až k hranici Lipna se mnohokráte kříží s tratí a perfektní asfalt slouží především cyklistům a bruslařům. Zastavuji u hostince a cpu se gulášem. Opět jsem jediným hostem.